Slasti a strasti nové evropské regulace autorských práv

Koncem března čeká Evropu hlasování o předpisu, který měl ambice sjednotit v době rozmachu digitálního světa evropské autorské právo tak, aby všichni tvůrci i uživatelé obsahu měli jasno,, jak pracovat s autorskými díly. 

V České republice (a předpokládám, že i v ostatních státech EU) je pojem „autorské dílo“ pojmem pro většinu lidí neuchopitelný – co všechno se pod tím skrývá? A jak se k případným dílům chovat? Stačí mi souhlas autora, abych mohl dílo použít? Na co musím mít licenci? Můžu si z Googlu stáhnout cizí fotky? Mohu na sociálních sítích sdílet cizí výtvory? Kdo je to OSA a proč se platí jí i Intergramu? 

Těch otázek je celá řada a čím víc školím autorská práva jak tvůrce autorských děl, tak jejich uživatele, tím víc si uvědomuji, jak komplikovaně máme autorská práva upravena. Navíc v době digitálu, se kterým autoři zákonů v době jejich vzniku až tak nepočítali…

Snaha EU o sjednocení autorského práva i s ohledem na rozvoj „digidoby“ je tedy určitě potřebná a vítaná. Pokud se ale podívám na (dramaticky projednávané) torzo autorskoprávní směrnice, které má být předmětem hlasování už za pár dnů, nezbývá mi, než si povzdechnout a zeptat se slovy klasika: „A komu tím prospějete, co?“

Z původního záměru, dát autorským právům napříč státy EU hlavu a patu, zbylo po několikaletých dohadech jen pár klíčových bodů, harmonizace se ale nekoná. Spousta bodů se smetla ze stolu a debata se tak hlavně posledních pár měsíců stáčela kolem několikrát skloňovaného článku 11 a 13. 

Ve zkratce: článek 11 má přinést určitou finanční spravedlnost mezi vydavatele médií a vyhledavače jako Seznam či Google, od článku 13 se slibuje zamezení nahrávání „cinknutých“ filmů či písní na cloudová uložiště a jiné platformy. Úmysl je ze strany Evropy zřejmý (a dobrý), provedení - dle mého názoru - krátkozraké.

Článek 11 v úpravě, která má jít ke schválení, zavádí pro „poskytovatele služeb informační společnosti“ povinnost zajistit si licenci nebo jiné oprávnění pro sdílení mediálních článků. Tato povinnost se netýká hyperlinků a „velmi krátkých extraktů textu“, a netýká se ani soukromého a nekomerčního užití.

Text směrnice je psán obecně, a tak už teď dává jednotlivým státům velký prostor pro odlišné zákonné provedení. Široké pole působnosti budou mít nejen zákonodárci, ale také soudci. Tak například: kdo je „poskytovatel služeb informační povinnosti“ vykládal v uplynulých letech každý stát jinak přísně. Byly extrémy říkající, že se za ně mohou považovat i živnostníci, kteří v obchodně umožňují přístup k wi-fi; poskytovatelé hostingových služeb; poskytovatel internetového připojení – jako třeba UPC. Takto to Evropa asi nemyslela, ale v tom případě by bylo skvělé napsat to i do textu předpisu, aby národní tvořivost nepřistřihla křídla i jim. 

A co jsou to „velmi krátké extrakty textu“? Nadpis? Nadpis a perex? Kdo to určí? 

Další nejasnosti se pojí k „osobnímu a nekomerčnímu užití článku“ – co si v době, kdy máme značnou část webových stránek napojenou na online reklamu, představit pod nekomerčním užitím? Odpověď je nasnadě: to nám řeknou až soudy. Za pěkných pár let. A do té doby se můžete spoléhat na „možná“, „asi“ a „pravděpodobně“ z úst nás právníků. 

Vybalancování práv mezi vydavateli a giganty typu Google je určitě potřeba. Otázkou zůstává, zda se vydáváme správným směrem a situace nedopadne jako ve Španělsku či Německu. Místní úprava totiž zavedla obdobné právní nastavení – povinnost Googlu zajistit si od vydavatelství licence, aby mohl jejich články zobrazovat ve výsledcích vyhledávání. V případě Španělska Google odmítl za články platit a dotovat tak svou službu Google News, která sama o sobě pro něj nebyla výdělečná. Vydavatelé tak svého nedosáhli a návštěvnost jejich webů klesla údajně až o 15 %. V Německu obdobný problém vedl k tomu, že vydavatelé dali společnosti Google licence zdarma. K faktickému finančnímu vyrovnání tak regulace nepřispěla, jen administrativně zatížila všechny zúčastněné strany. 

A v tento okamžik je potřeba myslet na to, že dopad autorskoprávní směrnice zdaleka nezasahuje jen velikány trhu, ale také menší hráče, zejména na straně vydavatelství, a online marketing všech podnikatelů. Nejde totiž jen o zobrazení článků ve vyhledavačích, směrnice zřejmě výrazně zkomplikuje i jejich sdílení na sociálních sítích.